Je smutným faktem, že valná část firem nepřežije jeden rok od svého založení. Na vině je zde především tržní prostředí, ve kterém může být velmi těžké se prosadit. Obvyklou příčinou konce pak bývá neschopnost dostát svým závazkům vůči dodavatelům i zaměstnancům a neschopnost splácet případné úvěry.
V takovém případě jde firma do insolvence. To znamená, že nesmí uzavírat nové smlouvy na dodávky, kromě těch absolutně nezbytných. Také je nutné prodat veškeré vybavení, které není absolutně nutné pro chod firmy. Veškerý zisk bude pak použit na splácení dluhů.
Je samozřejmé, že takovéto firmy je potřeba evidovat. K tomu slouží v případě insolvence seznam firem Rejstříky, které v ní momentálně jsou. Tak se mohou úřady snadno přesvědčit, zda daná firma náhodou insolvenci nemá.
Otázkou však je, kdo všechno může do tohoto seznamu nahlédnout. V zájmu firmy by bylo, aby tento přístup byl co nejvíce omezený. Tak bude o pravém stavu věci vědět minimum lidí a nebude tedy takový problém najít například dodavatele či zaměstnance.
Na druhou stranu, pokud jde o ostatní lidi, je na místě co největší transparentnost. Dodavatelé totiž potřebují vědět, zda je daná firma schopná dostát svým závazkům. Zároveň i lidé, kteří shání zaměstnání, by měli vědět, zda se nemusí bát, že najednou nedostanou výplatu.
Výsledkem je nakonec kompromis. Do tohoto seznamu může nakouknout prakticky každý, avšak určité informace jsou k nahlédnutí pouze osobám se zvláštním přístupem. Každý tak například vidí jméno dané firmy, ale už nevidí, jaká je celková dlužná částka ani kolik z ní ještě zbývá doplatit, případně jakou dobu insolvence ještě bude trvat.
Tyto podrobné informace vidí jen majitelé dané firmy a dále příslušné úřady, které to mají na starost. Právě pro ně je totiž důležité toto vše vědět. Ostatním by mělo stačit, zda je daná firma v insolvenci či nikoliv pro to, aby se mohli rozhodnout.